Památník padlých v obou válkách
Světová válka byla velikou slzou bolu a neštěstí v životě lidstva. Brala nemilosrdně to nejdražší, životy, vracela marné naděje na návrat a ubohé mrzáky. Pálí dodnes v našich duších a srdcích jako těžká zkušenost, jako draze vykoupený zážitek.
Město Švihov, ač nevyniká velkým počtem obyvatelstva, má značný podíl na krvavé dani, kterou se platilo ve válce. Jeho mrtví jsou roztroušeni téměř po všech bojištích. Někteří pak zemřeli následkem válečných útrap, nebo na zranění v nemocnici, nebo posléze doma v brzku po ukončení války.
Výbor pro postavení pomníku padlým vojínům ve Švihově splatil v roce 1931 spolu s uvědomělým občanstvem dluh, kterým byl povinen svým sourodákům, padlým ve velkém zápolení národů. Postavil jim důstojný památník, který připomene všem, kdož budou procházeti starobylým městečkem, že nebylo zapomenuto obětí války.
Pomník představuje „strážce republiky“ ve figuře legionáře, opírajícího se o pušku. Sochu vytvořil Vilém Glos z Klatov. Pomník byl postaven ze sbírek.
Jaroslav Kvapil:
Tryzna o prvním výročí českého osvobození
Červenobílý propor vlaje, vítězný, spanilý,
ale kde vy jste, rodní bratři, kdož jste jej vztýčili?
Havlíčkův, Nerudův prapor, doma jsme poznovu -
jakou to krvavou cestou došli jsme k domovu!
V kterých to dálkách jste ten náš prapor odvážně vztýčili?
Kdeže vám v světa končinách nasypem mohyly,
kdeže to mlhami spláče nad vámi listopad,
v kteréže neznámé zemi lze se vás dokopat?
Spočítat vaše hroby, kdože se osmělí?
Kolik vás vyšlo vítězit? Kam jste se poděli?
Veliký pátek minul, nastalo vzkříšení,
ale vy, bratři rodní, zda-liž jste smířeni?
Možno-li nekleknout, nekát se a za slzy se stydět?
Kterak jste dovedli milovat a kterak nenávidět,
kterak jste dovedli slunci žít a smát se vichřicím!
Možno-li za vás mrtvé odpustit žijícím?
Byli jsme opravdu hodni té krve prolité,
plačících matek, žen a milenek, o nichž už nevíte,
smíme se znáti k dětem, jichž otců tady není,
smíme tu za vás obejmout to siré pokolení?
A smí-li budoucnost vlasti být jeho odměnou,
bdí-li sbor vašich duší nad zemí spasenou,
nechať tu v Čechách na věky, jak vy jste toužili,
červenobílý prapor vlaje, vítězný, spanilý!
Slyšte to volání naše u večer setmělý:
přejte nám žíti tak čestně, jak vy jste zemřeli,
a zač jste odešli umírat, nechať se dětmi vrátí
v spasenou vámi otčinu, vy svatí, svatí, svatí!
(Z knihy „Na sklonku října“)