Chudenice
Starý zámek
Je to jednopatrová budova jejíž půdorys zachovává původní podobu někdejší tvrze. Tvrz zde vznikla patrně již ve 14. století a upravena byla v následujícím století podle nových fortifikačních pravidel. Roku 1564 získal tvrz Humprecht Černín, purkrabí Pražského hradu, který staré rodové sídlo nechal na konci 16. století renesančně upravit. Ten také využil svého vlivu na císaře Rudolfa II. a vymohl povýšení Chudenic na město s právem erbu, pečeti a trhu. Poslední úpravou, která dala zámku dnešní vzhled, prošel objekt v roce 1776, kdy byl přestavěn architektem Karlem Ballingem.
Zámecká expozice je řešena jako památník staré šlechtické rodiny Černínů
z Chudenic. Její jádro tvoří vzácně zachovaný rodinný mobiliář a expozice
muzijní je zaměřena na významné rodáky Chudenicka, lidová řemesla a přírodu.
O
zdejší černé kuchyni se říká, že v ní vzniklo rodové jméno Černínů. Pověst
praví, že Drslavic, pán chudenické tvrze, pohněval českého krále. Ten vyslal do
Chudenic vojsko, aby tomu „šlechtici z Nemanic“ ukázal kdo je tady pánem.
Vojsko plnilo rozkaz velmi svědomitě a komu se nepodařilo prchnout do lesů, ten
byl zavražděn. Stará chůva ještě stačila na poslední chvíli vsunout do komína
krbu v této kuchyni malé miminko, dědice pána tvrze. Když se poté do tvrze
vrátili šťastlivci, kterým se podařilo utéci s hrůzou shledali, že jsou všichni
po smrti. Pak je najednou vyrušil pláč malého miminka a v komíně našli synka
svého mrtvého pána. Ze samé radosti, že miminko přežilo jeden ze služebníků
pravil: „Aj, chuděnec! A jak jest černý! Kéž Bůh by nám Tebe ráčil zachovat a
ty bys opět naším pánem byl!“
A jak šla léta, z miminka vyrostl mladý muž, kterého si král velmi oblíbil. A jak šla krajem pověst o jeho osudu, tak se z černého stal Černín a z chuděnce Chudenice. Mladý pán se pak také začal nazývat Černínem z Chudenic a to jméno už mu zůstalo. A nám krásná pověst o vzniku rodu, který Chudenice vlastnil nepřetržitě více než 700 let. Ostatně komín se zachoval dodnes...
Zámek Lázeň
Už v 19. století přišli Czerninové na to, že by vůbec nebylo špatné vybudovat si poblíž Chudenického zámku ještě sídlo využívané k odpočinku a péči o zdraví. A tak dal tehdejší majitel panství Jan Rudolf Černín postavit na svahu vrchu Žďár s kostelíkem sv. Wolfganga, v místech, kde stávala kaplička střežící léčivý pramen, jednopatrovou lázeňskou budovu. Kromě lázeňského zařízení zde bylo i několik hostinských pokojů. V jeho bezprostředním okolí nechal vybudovat park, a to ne ledajaký. Romantické průhledy krajinou, pohodlné pěšinky i lavičky, které přímo vybízely k posezení a obdivování dřevin tuzemských i cizokrajných. V budování parku pak vášnivě pokračoval syn Jana Rudolfa, Eugen Černín.
Na počátku 19. století si hrabě Černín v objektu vyhradil některé pokoje pro svoji potřebu. V této době byla již lázeňská budova označována jako zámek. Pro lázeňské účely byla postavena nová budova a hostinec. Stavební úpravy zámku skončily v podstatě až na počátku 30. let 19. století. Vlastní zámek tvoří podlouhlá obdélníková jednopatrová budova, ozdobená rizality a sloupovým portrikem. V zámku pobývali význačné osobnosti české kultury – František Palacký, Josef Dobrovský, který má nedaleko zámku pomník a zejména Jan Kvapil, po němž je nazváno jezírko v zámeckém parku a je pohřben na místním hřbitově.
Zámek patřil Černínům až do roku 1945. Po 2. světové válce se objektu ujaly Plzeňské pivovary a ze zámku se stal hotel. Dnes je zámek bohužel uzavřen a pomalu začíná chátrat. Do krásného parku je ovšem volný vstup a jeho návštěva rozhodně stojí za to.
Bolfánek
Dostanete-li chuť prohlédnout si zdejší kraj z výšky, vydejte se určitě na nedaleký vrch Žďár a zdejší rozhlednu Bolfánek. V letech 1722 – 1725 zde postavil František Josef Černín podle plánu černínského architekta Maxmiliána Kaňky velký poutní kostel sv. Wolfganga (lidově Wolfánek a odtud později název Bolfánek) , který byl však za císaře Josefa II. zrušen. Kostel chátral a byl v roce 1810 zbořen až na věž, která začala sloužit jako rozhledna. Rozhledna původně s cibulovitou věží byla zvýšena na 45 metrů a věž změněna v nynější podobu, připomínající klatovskou černou věž.Nejenže budete mít z této věže zdejší vyhlášený park jako na dlani a chudenické domky budou vypadat jako krabičky zápalek, ale při dobré viditelnosti se vám nabídne dech vyrážející pohled na překrásnou širou krajinu včetně Šumavy. Určitě podlehněte pokušení vystoupat po točitých schodech až nahoru. Sice se poněkud zadýcháte, ale ten výhled...
Kostel sv. Jana Křtitele
Stojí na návsi nedaleko starého zámku. Jádro dnešního kostela pochází z druhé poloviny 14. století. Díky pozdějším přístavbám a stavebním úpravám může kostel návštěvníkům sloužit jako názorná učebnice různých stavebních slohů a výtvarného umění své doby, přičemž nejslavnějším dílem je zde velký křídlový oltář z roku 1505, jehož autora nazýváme pro nedostatek historicky podložených informací „mistrem chudenického oltáře“. V presbytáři najdeme obraz z oltáře ze švihovské hradní kaple – malbu Oplakávání Krista z konce 15. století. Stejně jako je historie Chudenic spojena s rodem Černínů z Chudenic, tak je s ním spojena i historie kostela.
Americká zahrada
Velkou chloubou zdejšího parku se stala Americká zahrada – velkolepé arboretum, které ve své době nemělo obdoby. Sám název napovídá, odkud byly dřeviny dovezeny. Chráněný park byl založen roku 1842 hrabětem Eugenem Černínem, původně jako školka okrasných dřevin. V roce 1969 byl park vyhlášen národní přírodní památkou. Americká zahrada má rozlohu 1,89 hektarů a převažují zde dřeviny, kterých je zde 77 rodů a 204 druhů a odrůd ze severní Ameriky. Jeden z nejzajímavějších exemplářů je jedlovec tisolistý, který je nazýván Černínova douglaska, který byl vysazen roku 1827 a patří mezi nejstarší stromy svého druhu v Evropě. Obvod jeho kmene měří 520 cm, strom dosahuje výšky 44 m a koruna se rozkládá do šíře 26 m.
Až se půjdete do parku projít, oceníte jistě směrové ukazatele, díky nimž neminete žádný pozornosti hodný objekt. Ani slavná jezírka, kterým zjitřená fantazie Jaroslava Kvapila vyčarovala bledou a nešťastně zamilovanou Rusalku. Jezírka dnes nesou právě Kvapilovo jméno. Až je uvidíte na vlastní oči, pochopíte, že si o podobný příběh skutečně říkala.