Hrad Skála
Mezi vesnicemi Radkovice, Zálesím a Libštejnem vystupuje od břehu Horšického potoka výšina táhnoucí se od severovýchodu k jihozápadu, větším dílem porostlá lesem, který se nazývá Černý les. Kde je bradlo nejvyšší, je korunováno zdmi sice starými, ale dosud jako skály pevnými, které jsou zbytky pevného hradu Skála. Na holé a strmé skále stojící, obdržel toto jméno od lidu a páni na tom nic neměnili a Skálou jej také nazývali.
Není jasné, kdy hrad Skála vznikl a kdo byl jeho zakladatelem. Písemně se o něm hovoří v souvislosti s Vilémem z Rýzmberka poprvé v roce 1318. Tento rod se příliš nepřátelil s králem Václavem IV., což dokládají i zprávy o trojnásobném dobývání Skály v letech 1399 až 1413.
První dobývání z této trilogie se proslavilo i tím, že zde bylo poprvé v našich zemích užito obléhací dělo. Ale i poslední útok na hrad o němž dnes již nevíme jak dopadl, byl průkopnický, poprvé se při něm četl vojenský řád, který se do té doby u nás nevyskytoval.
Za husitských válek se Skála nějakým způsobem dostala do rukou loupeživého rytíře, jehož loupeživé činy budily postrach nejen v naší krajině, ale po celých Čechách. Na královský rozkaz byl hrad obležen a dobyt v sobotu před Květnou nedělí dne 8. dubna 1441. Pán byl zajat a čeládka zvěšena po okolních stromech.
Roku 1548 se hrad dostává do rukou Heralta Kavky z Říčan. Ale o 19 let později, roku 1567, čteme: „zámek pustey, jenž slove Skála, ves Radkovice, ves Zeleny s pustou vsí řečenou Dolczom...“. Avšak ani poté se Skála nedočkala klidu, neboť i v 17. století byly její zbytky tak pevné, že se zde usadili loupežníci, kteří odsud ohrožovali zdejší kraj. Tomu učinilo přítrž až rozhodnutí císaře, z jehož popudu byl hrad v polovině 17. století pobořen.
Od té doby nastává doba zapomenutí a jen mnoho nejpodivnějších zvěstí se začalo vyprávěti o „Černém zámku“. Vyprávělo se i o velikém pokladu, který prý tento hrad ve svých sutinách chová. Poklad si vymínila paní hraběnka Josefa z Lobkovic, v prodejní smlouvě příchovického statku z roku 1716, „kdyby dříve nebo později se zdvihnouti měl“.
Hrad Skála je šlechtickým hradem a náleží mezi vzácné hrady označované německým výrazem „Ganerbenburg“ - hrady s více jádry, kde žilo více samostatných majitelů a které byly zpravidla spojené společným opevněním, zázemím apod. Horní hrad, který se nacházel na vyšší skále, byl dvoupalácové dispozice, dolní hrad byl hradem se čtverhrannou obytnou věží donjonového typu.
V současném areálu nalezneme zbytky příkopů a valů, vytesanou průrvu mezi skalami (sloužila jako branka), zbytky hradeb, zbytky parkánu, zbytky bašty, nepatrné zbytky horního paláce a zbytky dolního paláce.
Vydáte-li se na hrad Skála, neopomeňte fakt, že hrad Skála je vyhlášeným rejdištěm, takže se nedoporučuje zůstávat přes noc. Lidé nevědomi si tohoto faktu, kteří na hradě přespávali, se moc nevyspali, neboť neustále slyšeli podivné zvuky. Vřele se doporučuje před setměním odejít.
Pověst
V okolí zřícenin hradu Skála se po celý rok prohánějí duchové a mnohokrát je to vskutku divoký rej. Vypráví se, že strážnými duchy hradu jsou Hlehlehel a Vzehlehel. Tyto dva přízraky se zjevují v pustých tajemných zříceninách v nejrůznější době v mnoha různých podobách. Jednou jako mniši, jindy jako černí psi, medvědi nebo třeba trpaslíci s vysokou červenou čepičkou a dlouhým plnovousem.
I stala se počátkem věku patnáctého, když žil na hradě Jan Žižka, prapodivná věc. Na hradě žil Bárta, který tenkráte zradil svého pána, a proto mu chtěl Jan Žižka sedřít kůži. Již se chystal k tomu činu, když se zjevil Hlehlehel v kněžském rouchu a Bártu vysvobodil. Ale ne proto, aby mu snad daroval život, ale aby jej mohl sám ztrestat.
Bártu zaklel a ten musí zůstávat v hradním sklepení a nepřetržitě pít pivo. Jen jednou v roce, o masopustu se zjevuje na hradě s korbelem piva v ruce a volá: „Pít, pít, pít“. Není to však snadný úkol, při jeho cestě po něm hází kameny a posměšně se směje Bílá paní, doprovázená černým psem. Černý pes je jeden ze strážných duchů hradu a Bílá paní je duchem zdejší mladičké šlechtičny, do které se nešťastně zamiloval myslivec a proklel ji, protože jeho lásku neopětovala.
Ani pašije nejsou pro ducha dlouhého Bárty svátkem. Toho dne si duch musí lehnout přes cestu z kostela. Bárta je tak velký, jako je cesta široká. Ten, kdo jej překročí, prý do roka zemře. Proto na něj raději každý šlápne a duch se vrací do svého úkrytu celý špinavý a každičká část těla ho bolí.
Pověst praví, že Bárta se musí vysvobodit ze svého prokletí sám. Stane se tak, až vypije všechno pivo v hradním sklepení.